<p>
Právě konzumní postoj činí z mého života individuální záležitost; právě konzumní aktivita ze mne dělá jedince (lidé téměř bez výjimky tvoří a produkují ve společnosti jiných lidí, avšak většinu věcí, jež spotřebovávají, konzumují jednotlivě, pro osobní potěšení). Nakonec to vypadá, jako bych se skládal z řady věcí, jež kupuji a vlastním: Řekni mi, co kupuješ a kde to kupuješ, a já ti řeknu, kdo jsi. Jako bych pomocí pečlivě volených nákupů mohl ze sebe udělat, cokoli se mi zlíbí, cokoli, čím si myslím, že stojí za to být. A stejně jako je mou povinností a zodpovědností vypořádat se se svými problémy, je mým – a pouze mým – úkolem vytvořit si vlastní osobní identitu, prosadit se, udělat ze sebe konkrétního někoho. To, jak v tomto úkolu uspěji, bude svědectvím o mých pohnutkách, pracovitosti a vytrvalosti, a ať už bude výsledek jakýkoli, vždy za něj budu odpovědný já sám.<i>— Zygmunt Bauman</i></p>
<p>
A když dojdou témata, tak se lidi bavěj o práci.
Jen tak. Každej den. Co kdo udělal a co ještě udělat musí.
A co kdo hezkýho viděl. Kam teď chodí, za co utrácí, co poslední dobou zkusil a co všechno ještě musí zkusit.
A je to prázdný, bezpředmětný. Nemá to cenu. Jenom slova. Nemaj obsah. Jenom plujou. Vychází z pusy a mizí za obzorem.
Slova o věcech, který je potřeba nechat bejt a navždy obětovat.
Průsvitný slova
Hebký slova
Slova, co pozdraví, když prochází kolem, ale ani se nezastaví a tobě je to fuk a je ti to putna.
A čas běží.
<i>— Post-hudba</i>
</p>