<p>
Právě konzumní postoj činí z mého života individuální záležitost; právě konzumní aktivita ze mne dělá jedince (lidé téměř bez výjimky tvoří a produkují ve společnosti jiných lidí, avšak většinu věcí, jež spotřebovávají, konzumují jednotlivě, pro osobní potěšení). Nakonec to vypadá, jako bych se skládal z řady věcí, jež kupuji a vlastním: Řekni mi, co kupuješ a kde to kupuješ, a já ti řeknu, kdo jsi. Jako bych pomocí pečlivě volených nákupů mohl ze sebe udělat, cokoli se mi zlíbí, cokoli, čím si myslím, že stojí za to být. A stejně jako je mou povinností a zodpovědností vypořádat se se svými problémy, je mým – a pouze mým – úkolem vytvořit si vlastní osobní identitu, prosadit se, udělat ze sebe konkrétního někoho. To, jak v tomto úkolu uspěji, bude svědectvím o mých pohnutkách, pracovitosti a vytrvalosti, a ať už bude výsledek jakýkoli, vždy za něj budu odpovědný já sám.<i>— Zygmunt Bauman</i></p>
<p>
A když dojdou témata, tak se lidi bavěj o práci.
Jen tak. Každej den. Co kdo udělal a co ještě udělat musí.
A co kdo hezkýho viděl. Kam teď chodí, za co utrácí, co poslední dobou zkusil a co všechno ještě musí zkusit.
A je to prázdný, bezpředmětný. Nemá to cenu. Jenom slova. Nemaj obsah. Jenom plujou. Vychází z pusy a mizí za obzorem.
Slova o věcech, který je potřeba nechat bejt a navždy obětovat.
Průsvitný slova
Hebký slova
Slova, co pozdraví, když prochází kolem, ale ani se nezastaví a tobě je to fuk a je ti to putna.
A čas běží.
<i>— Post-hudba</i>
</p>

<p>
Když člověk konzumuje, tak málo jedná a mění svět. Chce spíš udržet, co už je. Uzavíráme se do post-dějin, kdy ztrácíme orientaci v čase a jsme, jak říká Nietzsche, kráva přikovaná ke kolíku okamžiku. Budoucnost se mění tak rychle, že se před námi jakoby uzavírá. Minulost také, protože nám k dnešku nemá, co říct. My zkrátka nevěříme v pokrok nebo se příliš bojíme, komu bychom mohli ublížit. To nám může bránit v jednání, protože k tomu je třeba určitý typ odvahy, který je podle mě dnes dost těžké mobilizovat. Na jednajícího je vidět ze všech stran a je strašně zranitelný, tak raději vše rozmělníme v nekonečných „jednáních“, která jsou ukázkou nejednání.
<i>— Tereza Matějčková</i></p>

<p>
Stavitelské umění se v posledních generacích topí v neduživě sentimentálním, esteticko-dekorativním mínění [...]. Stavba degradovala na roli nosiče vnější mrtvé ozdobné schránky, místo toho aby byla živým organismem. Takové stavby odmítáme. Chceme dosáhnout jasné organické masy, nahé a vyzařující navenek vnitřní uspořádání beze lží a přetvářek, která koresponduje s naším světem strojů, elektrického vedení a rychlých dopravních prostředků, která svůj smysl a účel ozřejmí z vlastní podstaty prostřednictvím napětí stavební hmoty a vše postradatelné odvrhne.
<i>— Walter Gropius</i></p>

<h1>The Contemporary Fashion System</h1>

<p>
Módní průmysl je podmíněný budováním (jednotné) uniformity jedinečnosti jednotlivce skrze ztotožnění se s tím, co symbolicky, obsahově nebo objektově reprezentuje model. (Módní) návrhář operuje se společenským přijímáním konceptů rovnosti, sociální spravedlnosti či feminismu jako s produkty. Výzvou pro něj není přijímání a vytváření skutečných hodnot, ale prodej toho, co by tyto hodnoty mohly reprezentovat, kdyby je společnost přijala. Ztotožnění se s konceptem sebepřijetí tak při sledování catwalkového narativu znamená zírat na materiálovou reprezentaci řvoucí afektovanosti. Společnost ji přijímá tím, že si kupuje to, co by ji mohlo reprezentovat. Kontroverze je manifestovaná skrze to, jak materiálově a osobnostně reprezentovat hodnoty, které většinová společnost zatím nepřijímá. Módní návrhář tyto reprezentační objekty odívá do konkrétních entit/lidí a módní molo tak funguje jako spekulativní model budoucnosti. Postupným prouděním těchto modelů do mainstreamu společnost tyto hodnoty nepřijímá, ale pouze je obléká. V přítomnosti je totiž každá hodnota sezónní.
</p>