Čas velikonoc mi znenadání přináší hody nových zkušeností se stravováním. Zřejmě k novým zkušenostem přidává i již měsíční karanténa, měsíční pojídání výhradně domácí stravy.
Lidé, kteří drží půst, najednou zcela zřetelně pociťují svou lidskost, svou závislost. Možná to byl jeden z důvodů fascinace pokrmem v umění, bez něj jsme bezmocní. Z mého dosavadního průzkumu usuzuji, že si to nejvíce uvědomovali naši pravěcí předkové, na místě ústředního motivu převládalo zobrazení potencionální potravy. A možná, to byl i vůbec první motiv k tvorbě vizuálního umění.
Po západu slunce usedá celá rodina ke společnému stolu. Vidíme několik misek s kořenovou zeleninou a hořkými bylinami, čtyři karafy plné vína a vinné limonády, jehněčí maso pečené tak dlouho, až se samo rozpadá na jazyku, vařené vejce a charoset – nastrouhaná jablka s medem. Před každým talířem je položena sklenice se slanou vodou. Čtou se příběhy z bible, ze starého zákona. Každá plodina je symbolem nějakého příběhu z historie Izraele. Člověk najednou příběhy prožívá cele a všemi smysly, dochází mu ta propojenost, symbolika. Stejně jako při židovské sederové večeři i v umění hraje mnohdy objekt jídla symbolickou roli.