Friedrich Wilhelm Raiffeisen started a project in 1847 that allowed farmers to receive small loans on favorable conditions for repayment. The other main figure at the beginning of the cooperative movement in Germany was Franz Hermann Schulze-Delitzsch. Where he differed from Raiffeisen was that he wanted the cooperatives to remain free of state help. Raiffeisen, conversely, increasingly engaged with Prussian government structures for aid. By 1895 this had resulted in a state-owned cooperative bank. Schulze-Delitzsch, who had died in 1883, and his followers did not approve of any state help and instead focused on self-help.

In other words, by the end of the 19th Century, and after unification, Germany was home to two main divergent strands of cooperativism.

  1. A kind of middle-ground cooperative which still held up ideals of togetherness, but which increasingly had involved state help. Besides, it had increasingly come to be built upon structures that did not favor the cooperative, but which focused on centralized ownership.

  2. A more pure-bred cooperative which focused on units of self-help and which saw cooperation as a moral virtue. Moreover, cooperation meant first and foremost that single workers lacked the resources to compete in expanding markets. By banding together they could both retain ownership and compete with industrialization.

(…)

State-help in blockchain terms should be seen as any help that isn’t transparent. The pure-bred DAO is totally transparent and reveals itself through their blockchain of choice. And while we need web2.5 solutions to increase adoption rates for Web3 solutions, just like Raiffeisen felt it was fine to use state funds if it helped him achieve his own goals towards cooperation, this will ultimately lead to competing elements.

On two ways of financind cooperatives

Stiegler tento evoluční proces počátku člověka navíc ilustruje na mýtu o Epimetheovi a Prometheovi, kteří od bohů dostali za úkol vybavit jimi vytvořená stvoření jednotlivými vlastnostmi. Úkolu se ujal Epimetheus s příslibem Prometheovi, že může výsledek jeho práce následně zkontrolovat. Když ale Epimetheus spravedlivě rozdělil mezi různá stvoření (zvířata) všechny vlastnosti tak, aby žádné z nich nemělo navrch, zjistil, že mu zbyl ještě dosud ničím neobdarovaný člověk, ale už žádná esenciální kvalita, kterou by ho vybavil. Když se o tom při své revizi dozvěděl Prometheus, rozhodl se, že situaci napraví, a tak bohům ukradl oheň, aby ho daroval lidem spolu s božskou schopností řemesla a umění jako náhradu za chybějící

Co chce tímto mýtem Stiegler ukázat je, že člověk je výsledkem náhody a zapomnění a že tuto chybějící a zapomenutou esenciální vlastnost musí doplnit jiným způsobem, „nahradit tento počáteční chybný [dé-fault] stav obstaráním si protéz a nástrojů.“ (Stiegler, 1998, s. 114) Lidskou esencí je absence vlastnosti a zároveň zapomínání této absence. Již před Stiegle- rem se podobně na toto téma vyjadřoval Vilém Flusser: „V podstatě tu jde o druh ‚zapomínání‘. Člověk zapomíná, že on sám obrazy vytvořil, aby se podle nich orientoval ve světě. Už je nedokáže dešifrovat, a od toho okamžiku žije ve funkci svých obrazů: Imaginace se změnila v halucinaci.“ (Flu- sser, 2014, s. 13) Pro Flussera je vytváření techniky resp. informace tím, čemu se člověk brání druhému termodynamickému zákonu tedy entropii, vlastnímu zániku. Důsledkem této aktivity je kultura. (Flusser, 2014, s. 55) Flusserův text nám zde pomáhá poukázat na další Stieglerovu radikalizaci Simondonova myšlení, a to konkrétně jeho konceptu neotenie. Stiegler zde totiž podobně jako Flusser zachází s technikou jako zdrojem humanity, která zakládá lidský čas a historii, epifylogenezi, jež je podmínkou vzniku lidské kultury a lidské nesmrtelnosti.

Stiegler: Navazování na Prometheanský m…

Toto technické a priori u Stieglera znamená, že před-člověk byl nahý a ve shodě se Simondonovou ontogenetikou čerpal (a stále čerpá) svou „identitu“ v komunikaci se svým prostředím. Zdroj humanity tedy není čistě mentální, naopak tkví jak pro Simondona, tak pro Stieglera v procesu exteriorizace, které tedy nepředchází žádná interiorita (např. lidská esence v podobě mysli, vědomí apod.). Stiegler chápe počátek člověka, koho, jako postupnou interiorizaci „technického“ co. Stiegler pečlivě skládá dohromady vývoj člověka jako druhu od jeho prvopočátků spolu s vývojem techniky. Vyplňuje zde mezeru, kterou dle něj ve svém díle zanechal Gilbert Simondon: „Simondon, s jeho analýzou psychické a kolektivní individuace, umožňuje na základě pojmu ‚transdukce‘ promýšlet původně techno-logické ustanovení časovosti — bez toho, aniž by Simondon sám takovouto koncepci přijal“ (Stiegler, 1998, s. 18) Stiegler zde pojímá techniku jako jeden „technický systém“ a na rozdíl od Simondona chápe jeho evoluci jako proces individuace. (Stiegler, 1998, s. 27) Stěžejní Stieglerovou tezí zde ale je, že technika je zdrojem lidské temporality (...) Stiegler chápe vztah mezi technikou a časem „jako otázku invence“ (Stiegler, 1998, s. 26) a invence je pro něj zároveň tím, co spojuje techniku a člověka. (Stiegler, 1998, s. 134)

(...)

Stiegler tuto materializovanou temporalitu vysvětluje jako materializaci paměti jako takové, kterou rozlišuje v kontextu toho, jaké podoby nabýval vztah techniky a člověka v rámci procesu hominizace v jejich třech fázích jako paměť genetickou, epigenetickou a epifylogenetickou.

Genetická paměť je nevědomou, zoo-logickou pamětí živého a základní podmínkou kontinuity života, která se vyznačuje jen jinými fyziognomickými, tedy biologickými rozdíly. Epigeneze je mezifází, kde nastává zlom, velmi pomalý zlom, ve kterém se krystalizuje lidské bytí. Je to fáze přechodu z evoluce čistě genetické do evoluce ne-genetické pomocí jiných než biologických prostředků. Na jejím začátku stojí hominid, podobný člověku, schopný používat přírodní objekty (kameny) jako nástroje, neschopný ale tyto nástroje ještě vyrábět a tedy anticipovat informace v něm uložené; ještě se zde zkrátka nedá mluvit o exteriorizaci. Postupně se tato schopnost vyrábět kamenné nástroje objevuje a zároveň vylepšuje, takže se dá mluvit o evoluci první archaické techniky. Tato evoluce je ale tak pomalá, že se odehrává ještě „rytmem ‚genetického pohybu‘“. V takové technické evoluci si lze jen stěží představit člověka v roli toho, kdo vede tento proces invence. (Stiegler, 1998, s. 134) Biologická evoluce (zejména evoluce mozku) zde probíhá stejným rytmem jako evoluce technického objektu (pazourku). Na konci této fáze stojí ale člověk, jehož „mozek je již geneticky stabilní“ a od tohoto momentu už pokračuje jeho evoluční tendence jinými než biologickými prostředky: „Jako ‚proces exteriorizace‘, je technika pokračováním života jinými prostředky než živé nabízí“. (Stiegler, 1998, s. 17) Epifylogeneze je procesem ukládání epigenetického (invence). „Epifylogeneze je rozchodem s ryzím životem“ (Stiegler 1998, s. 140), je zrodem „anorganické organizace paměti“, jejímž původním vektorem je invence pazourku. (Stiegler, 1998, s. 174–175) „Člověk vynalezl sám sebe skrze techniku [...] díky stáváním se techno-logicky exteriorizovaným“ (Stiegler, 1998, s. 141)

Stiegler: převrácení vztahu člověk–tech…
···